-edit-20230128203338.jpg?ph=a62b1f6808)
Nemoci a jejich duchovní příčiny
Základem nemocí jsou dlouhodobé negativní emoce, a to i ty neuvědomované. Akutní silné negativní emoce způsobují akutní zdravotní potíže emoční stres.
- Je několik základních skupin emocí, které ovlivňují biologii těla. První skupinou jsou emoce zlosti. Jí je podobný hněv, zuřivost, popuzenost, rozhořčení, nenávist.
- Další skupině negativních emocí dominuje smutek, a patří tam žal, zármutek, sklíčenost, melancholie, sebeobviňování, pocit osamělosti, zoufalost. Takové pocity vědomé či neuvědomované blokují tělesnou energii. Smutek je spojený s depresí, s nízkým tlakem, malou energií a sníženou imunitou. Do skupiny strachu patří úzkost, nervozita, obavy, zděšení, podezíravost, pochybnost, fobie, panika.Emocionálním konfliktem rozumíme chronické emocionální, nevyřešené a nezpracované, vnitřní trauma - neustálé vnitřní napětí vyvolané vnitřním konfliktem, které odebírá mnoho životní energie. "Sžírá" nejdříve naši mysl a potom i naše tělo
- To je velmi zjednodušený výčet toho, jak působí dlouhodobé negativní emocionální vyladění na naše zdraví a jaké nemoci nám způsobuje.
Úvahy o nemoci
Úvod přednášky Dr. Med. Antona Wille „Gedanken über Gesundheit und Krankheit“ (Úvahy o zdraví a nemoci)
Zkusme se podívat na příznaky nemocí jako na posly, kteří nás na něco upozorňují. Nemoc jako existenciální stav člověka poukazuje ke zdraví. Nemoc mi umožňuje uvědomit si skutečnost, že se mi něčeho nedostává, skutečnost, že neprožívám to, čím jsem ve své podstatě. A tak právě nemoc mě může do hloubky upamatovat na mé bytí a uvědomit si sebe sama. Čím méně sám sebe vnímám, tím více se zaplétám a uchyluji do světa hmoty. Z nejhlubšího trojjediného spojení těla, duše a ducha se dostávám do svázanosti s hmotným světem, s pouhou tělesností.
Nemoc je existenciální stav. Slovo existence, odvozené od latinského ex-stare, nám připomíná, že se nacházíme vně, tj. vně své pravé podstaty. Také biblický příměr vyhnání z ráje poukazuje na existenciální stav stání vně sebe sama (odloučenosti od své podstaty); tak tedy v nemoci, kdy jsme se odloučili sami od sebe, jak v mínění, tak ve víře, necítíme žádné spojení, ale cítíme se zcela ztraceni ve své pomíjivosti. Neboť bez bdělého, čistého vědomí spojení nezávislého na čase se na každý nepříjemný fyzický i psychický symptom pokládá temný stín pomíjivosti. Tak dostává nemoc, ať už vědomě či nevědomky, jakýsi punc blížícího se umírání a smrti. A podle toho, zda člověk žije s vědomím nadčasového spojení se svou podstatou či nikoliv, se může rozhodnout, zda symptom jeho nemoci poukazuje na smrt nebo znamená pouze tělesnou změnu.
Naše lékařství a my všichni děláme, jako by nemoc byla jakousi chybou přírody, protivníkem, proti němuž je třeba bojovat, něčím ošklivým, co je třeba vymýtit. Opačný pohled nám však může přinést nové poselství: nemoc je stav léčení. Co to znamená? Nemoc je stav, z něhož můžeme vykročit směrem ke zdraví. Nemoc jako stav, kdy se ocitáme vně sebe sama, nás upomíná a probouzí v nás touhu vrátit se zpátky domů, zpátky k sobě. Tento domov zahrnuje všechny naše touhy po vlasti či míru, po zdraví a štěstí. V zesílené podobě toto téma znovu nalézáme v symbolu ráje. Tento příměr nepopisuje historickou událost, ale vnáší do vědomí člověka hluboko v jeho nitru zakořeněnou vzpomínku. A jako protiklad ráje tu stojí naše vlastní existence, náš život. Mezi ním a rájem zůstala tato vzpomínka jako neviditelné spojení pro ty, jež ji tuší, věří v ni a vnímají ji. Slovo spojení nám připomíná ještě další slovo – víra. V nejpůvodnějším a nejhlubším slova smyslu je víra uchovaným spojením mezi rájem a naší současnou existence, mezi Stvořitelem a stvořením, spojením, jež neupadlo v zapomnění.
Pokud ji tedy vnímáme takto, pak je nemoc velkým poselstvím, poselstvím léčení. Ukazuje člověku, kdo vlastně je a kam kráčí. Když dospějeme k tomuto poznání, ztrácí na důležitosti a významu otázka, proč k nám nemoc přišla. Proč je otázka, která nás zavádí zpět do minulosti. Na její místo pak může nastoupit otázka po smyslu nemoci, tedy k čemu nás nemoc potkala, co nám přináší a kam nás vede. Proč nás vždy zavádí do stavu hloubavého klidu či pocitů viny z toho, co jsme udělali. Naproti tomu otázka k čemu nás staví na nohy a ukazuje nám směr. Otázka k čemu dává smysl našemu dalšímu konání a dovoluje nám na Velký pátek zahlédnout i Boží hod velikonoční a na Křížové cestě vzkříšení.
Jako lékař se vůbec nestydím za to, že vyslovuji tato slova. Bez těchto slov a bez tohoto poznání ztrácí veškerá lékařská terapie smysl, v nejlepším případě je pouze čistě kvantitativním prodloužením času, který prožijeme na této Zemi, který však nemá žádnou hodnotu, pokud kromě něj nepřijde něco dalšího. A naopak tento čas nabude významné hodnoty, pokud si budeme vědomi, co všechno můžeme, byť jen v jedné vteřině milovat, za co všechno můžeme být vděčni a z čeho všeho se můžeme v životě radovat. Láska, vděčnost a radost ze života staví kousíček po kousíčku, krůček za krůčkem naši věčnost nepodléhající času, naše vlastní Nebe. Nebe není žádné zeměpisné místo kdesi nad Zemí. Nebe je duchovní spolutvoření stvoření se Stvořitelem.
V dnešním lékařsko-terapeutickém jednání velmi často a mnohostranně chybí platná odpověď na otázku k čemu? Toto jednání a přístup je orientovaný pouze vědecko-materialisticky, ale vůbec nejeví známky lidskosti a duchovnosti. Chybí v něm člověk jako smysluplný koncept. A tím je to, k čemu se člověk do tohoto světa vlastně narodil. V tomto bodě selhává každá terapie, pokud není schopna pacientovi říci, k čemu se vlastně narodil a co je smyslem jeho života.
A tím se dostáváme k jádru, k základní myšlence a rozhodující otázce: otázce po smyslu života. Odpověď, s níž se ztotožňuji, zní: objevení duchovního rozměru života prostřednictvím oduševnělého těla. To předpokládá od lékaře i terapeuta, že chce-li člověka smysluplně ošetřit, musí ho poznat a uznávat jako trojjedinou jednotu těla, duše a jeho duchovní součásti.
Co je nemoc a léčení
výňatek z úvah M. Schneider – Ins Wort gebracht („Vyjádřeno slovy“)
Nemoc vzniká tam, kde je přeslechnuta duše, protože duše k nám promlouvá skrze tělo.
Je to výzva k zastavení se na své cestě, naslouchání svému nitru, výzva k pozornosti k sobě a pochopení sebe sama skrze zklidnění, uvědomění a prociťování při cestě do nitra a opětovnému nabírání sil. Nutí nás k zamyšlení nad svým dosavadním životem, chce po nás, abychom se podívali, odkud a kam kráčíme, a nalezli své místo v životě. Nemoc jako řeč duše poukazuje na to, že náš dosavadní život vyžaduje změnu, neboť jsme dosud málo zohledňovali své předurčení zakotvené v hloubce naší bytosti a přehlíželi naši duchovní podstatu. Nemoc je láska, kterou k nám promlouvá Bůh, abychom postupně dokázali naši duchovní podstatu pochopit a realizovat.
K příčinám nemocí patří neklid duše, nedostatečný pocit bezpečí, nadměrná ctižádost, útlak či potlačování sebe sama jako následek sebehodnocení, přetěžování sebe sama, nepřiměřenost v jednání a konání a pocity viny. Dalšími spolupříčinami těžkých onemocnění orgánů, způsobených velkým nedostatkem vitální síly v těle, jsou trvalé trápení, strádání či nenaplněná touha. Ten, kdo se nemoci postaví, prokazuje přítomnost zdravých sil ve své duši. Rezignace vůči nemoci naopak ukazuje na vyčerpání a trvalý nedostatek síly. Díváme-li se na nemoc jako na zlo, podlamuje takový postoj naši důvěru v uzdravení, a pak nám hrozí, že jí podlehneme. Každé takovéto zdánlivé zlo je nám však dáno pro mnohem vyšší cíl, kterým není nic menšího, než uzdravení naší duše.
Nemoc nám slouží tak dlouho, dokud nenaplní své poslání pomoci nám nalézt svou cestu k vnitřnímu řádu. Smyslem a účelem nemoci, kterou jsme dostali, je posílení osobnosti na duchovní úrovni. Nemohoucnost, kterou nemoc je, nám přináší stále nové situace k získání zkušeností, k nimž bychom ve stavu zdraví nikdy nemohli dojít. Tím se stáváme citlivějšími a více připravenými k novým náhledům na život.
Naplnění touhy po vyléčení od nás vyžaduje naprosto bezpodmínečné ztotožnění sebe sama se svým uzdravením bez jakýchkoliv podmínek a pochybností. Na cestě do nitra se postupně otevíráme poznání a porozumění příčině nemoci a svému životnímu úkolu. Léčení se děje v naprostém odevzdání a otevření, bez jakýchkoliv úmyslů a podmínek, s přístupem „ať se stane Tvá vůle“, neboť ve skutečnosti je to Boží láska, která nás dovede k celistvosti, léčení a uzdravení.