Odpuštění

Odpustit celým srdcem druhému je činem osvobození. Zbavujeme toho člověka negativních vazeb, které mezi námi existují. Říkáme: "Už proti tobě nic nemám." Ale to nestačí. Osvobozujeme též sami sebe od tíživé role uraženého. Dokud neodpustíme těm, kteří nás zranili, bereme je všude s sebou, a co je horší, vlečeme je jako těžký náklad. Velkým pokušením je trvat na pocitech hněvu vůči svým nepřátelům, a pak se označit za toho, kdo byl jimi uražen a raněn. Odpuštění proto neosvobozuje pouze druhé, ale také nás. Je to cesta ke svobodě Božího dítěte.
 

• Jak přijmout odpuštění?
  
   
• Odpuštění má dvě strany: dávat a přijímat. Ačkoliv se na první pohled zdá těžším dávání, často se stane, že nejsme schopni nabídnout druhým odpuštění jen proto, že jsme je sami neuměli přijmout. Ale jako lidé, kteří přijali odpuštění, můžeme v sobě nalézt vnitřní svobodu je také dát. Proč je přijetí odpuštění tak obtížné? Velmi těžko se totiž říká: "Bez tvého odpuštění jsem stále vázán k tomu, co se mezi námi stalo. A jenom ty mě můžeš osvobodit." Musíme si nejen přiznat, že jsme někomu ublížili, ale také s pokorou uznat svou závislost na druhých. Jedině tehdy, když umíme přijmout odpuštění, umíme je také dát.
  
   
• V odpuštění je uzdravení
  
   
• Jak můžeme odpustit těm, kteří odpuštění nežádají? Naše nejhlubší touha je, aby odpuštění, které nabízíme, bylo přijato. Vzájemnost mezi dáváním a přijetím je to, co vytváří pokoj a soulad. Ale jestliže je naše odpuštění podmíněno jeho přijetím, zřídka kdy odpustíme. Odpuštění druhým je první a nejpřednější vnitřní hnutí. Je to čin, který z našich srdcí odstraňuje hněv, hořkost a touhu po pomstě a pomáhá nám znovu nabýt lidskou důstojnost. Nemůžeme ty, jimž chceme odpustit, nutit k tomu, aby odpuštění přijali. Možná toho nejsou ani schopni, ani ochotni to udělat. Možná ani nevědí a necítí, že nás zranili. Jediní koho můžeme změnit, jsme my sami. Odpuštění druhým, to je především nejprve uzdravení našeho vlastního srdce.